erb Chorvatska

ZAP

vlajka Chorvatska

ZAP znamená Zavod za platni promet, neboli v překladu Ústav pro platební oběh. Jeho sídlo je v Chorvatsku a měl by sloužit chorvatskému státu ke kontrole toku peněz. Možná by se ale mohl jmenovat ZAB - Závod aplikované byrokracie. Komu by se zdály postupy českých úřadů moc složité a komplikované, nechť si přečte další řádky a posoudí sám, jak na tom kdo je.
Takže soud už jsem vynesl a teď se pokusím aspoň zpětně shromáždit důkazy. Jestliže chce firma v Chorvatsku podnikat, musí si samozřejmě založit účet. K tomu si může vybrat libovolnou banku, která v zemi působí. Může si tam dokonce i složit svoje peníze! Tím ale prakticky kontakt firmy s bankou končí. Přímý kontakt mají jen soukromé osoby. Firma už se ke svým penězům dostane jen přes státem kontrolovaný úřad ZAP. Popíšu proceduru, která je spojená s jakýmkoliv pohybem firemních peněz, konkrétně půjde o výběr v hotovosti. Zajímavé je sledovat, kolik lidí se bude podílet na tak složitém úkolu.

Navštívíme jednu z poboček ZAPu. Nejprve se odebereme do místnosti, kde sídlí pracovnice, které můžeme nazvat třeba Ověřovačky. Ty jsou samozřejmě velmi naštvané, protože musí vůbec něco dělat. Tato vlastnost je zároveň společná pro všechny pracovníky ZAPu. Paní Ověřovačka (=kontaktní osoba č.1) příjme naši žádost se stupněm naštvanosti 5 (z 8. bodove stupnice). Přísně ji prozkoumá a naťuká do počítače. Ten zjistí, zda je stav našeho konta vyšší než částka, se kterou hodláme manipulovat. Když ano, paní Ověřovačka potvrdí naši žádost, čímž její náročná úloha končí. Potvrzenou žádost ovšem nedostaneme do ruky, ale ta se společně s dalšími shromažďuje v této místnosti. Až jich je dostatečné množství, ujme se jich Přenašečka (=kontaktní osoba č.2) a odnese je do místnosti, kam jsme se zatím odebrali my. Tato osoba je naštvaná trochu míň, asi tak na 4. Její úloha zřejmě není tak náročná a stresující.

Teď se ocitáme v místnosti, která je celkem podobná přepážkové místnosti Československé spořitelny z dob slavné Husákovy vlády. U vstupu do má svoji kukaň Informátorka. Její funkcí je však spíš ozdoba haly, asi tak jako kamenní lvi u vstupu do hradu. Je asi nejméně naštvaná (tak na 2), jelikož po ní nikdo nic nechce. Dívá se po místnosti a sem tam někomu podá formulář s frekvencí asi tak 1-2 prac. úkonu za hodinu.
Nám teď nezbývá nic jiného, než si spolu s ostatními stoupnout zhruba doprostřed místnosti a bedlivě naslouchat, kdy a odkud nás zavolají. ZAP se totiž pro samu přezaměstnanost ještě nestačil vybavit běžným informačním systémem a tak se Přenašečka pohybuje jako kulička na ruletě. Kam naši poukázku donese je tudíž čistě ve hvězdách. Poté se jí ujme u jednoho z okének likvidatury osoba, kterou můžeme nazvat Ověřovačka č.2 (=kontaktní osoba č.3). Ta si se skloněnou hlavou mumlá jména firem, které jsou na řadě. Nezbývá než pobíhat v blízkosti několika přepážek a doufat, že poukázku právě nevyřizuje likvidatura na druhé straně místnosti. Podaří-li se nám naše jméno zachytit, musíme rychle přistoupit k přepážce. I tak jsme se ale zpozdili a jsme odměněni velmi nevrlým pohledem. Paní Ověřovačka je na 7. stupni naštvanosti. My se cítíme opravdu trapně a provinile.
Ověřovačka č.2 opět prozkoumá naši již potvrzenou poukázku. Co přesně je v její pravomoci mi není jasné. Pokud ji shledá v pořádku, předá papír k vedlejší přepážce. Tam totiž ještě sídli pokladna. To už je naše poslední štace na dlouhé cestě. Poukázky se ujme Pokladník (=kontaktní osoba č.4, stupeň naštvanosti 4-5) a ten za pomocí svého Pomocníka (=kontaktní osoba č.5) dvakrát přepočítá peníze, které nám následně předá. Pomocníka však i tato námaha dost obtěžuje, je na stupni naštvanosti 5-6. O tom, zda by se dala tato osoba nahradit běžnou počítačkou bankovek, můžeme jen spekulovat. Zřejmě by tím však přišlo o místo příliš mnoho lidí, takže o tom nikdo nepřemýšlí. My se raději neozýváme, protože jsme šťastni za to, že konečně vidíme svoje peníze.
Cestou ze ZAPu se ještě můžeme stavit u okénka poblíž východu. Tam totiž dávají výpisy z účtů. Ale pozor!! K tomu aby vám dali výpis s posledními transakcemi není potřeba nic víc, než říct číslo vašeho účtu. Nebo číslo někoho jiného? To už nikdo nezkoumá. Tady už zřejmě žádné nebezpečí nehrozí....

Teď si vše můžeme shrnout. Na ZAPu se o nás staralo celkem 5 lidí. Nezbývá mi, než provést srovnání se stejnou procedurou v naší bance. Tam celá tato operace zabere i s vyplněním žádanky tak 5 minut. A při tom bankovní úřednice provede stejné kroky, jako celý chorvatský ZAP dohromady - tedy kontrolu stavu účtu a následné vyplacení a přepočítání peněz. Celkově shrnuto, ZAP je nejspíše institut pro umělé zaměstnávání přebytku jinam neumístitelných úředníků, zbylých po rozpadu Jugoslávie. Tito lidé by se určitě hodili v jiných oblastech, kde je lidí nedostatek. Jenže to by většinou museli něco dělat, takže je výhodnější teplé místo v úřadu. Smysl ZAPu je tak stejně zajímavý jako záhada Blair Whitch - je tam, ale nikdo neví proč.
Mohl bych ještě napsat o dalších chorvatských úřadech - velvyslanectví, policejním ředitelství, ministerstvu práce, daňovém úřadu, hospodářské komoře, kde je všude byrokracie na podobně rozbujelé úrovni, ale nechme už Chorvatsko Chorvatskem. Hlavně, aby se pánové Špidlové nepoučili a nerozhodli se snižovat masy našich nezaměstnaných (bytostně toužících po práci) stejným způsobem.


Tento příběh vznikl na základě mých dvou návštěv tohotu veleúřadu v letech 2000 a 2001, kde jsem doprovázel svého strýce. Ten mi předal i další bohaté zkušenosti, které tam za poslední roky získal. Následuje přímo strýcovo vyprávění o poslední (jak doufal) návštěvě Chorvatska v roce 2002, spojené s likvidací místní firmy.


Tak tedy: v úterý jsem přijel na účetní firmu, kde jsem dostal instrukce vzít rozhodnutí soudu o snížení kapitálu, nějaké další listiny a hlavně si nejdříve zajít na Státní daňový úřad pro potvrzení o tom, že naše firma nic v Chorvatsku nedluží. Co by dlužila, když všechny poplatky byly vyrovnány? Ale OUHA, nebyly! Parlament nebo nějaká instituce vydala neočekávaně před nějakým měsícem vyhlášku, že firmy musí povinně měsíčně platit 400 Kn (2000,-Kč) na Hospodářskou komoru, jejíž smysl všem uniká již několik let. Vždy, když jsem přišel na tuto komoru, nebyli mi schopni ani říct adresu, kam bych se měl s nějakými aktivitami obrátit a o zprostředkování styku s nějakým investorem jsme si mohli nechat jen zdát. Zato jsem se vždy dozvěděl, že někteří pracovníci instituce mají vystudované děti, které by nám za nějakých 10 000 marek dělali poradce /čeho jsem nepochopil dodnes/. Tak tedy jsem zjistil na daňovém úřadě, že dlužíme 400 Kn Hospodářské komoře, dále 12 Kn Ryboloveckému sdružení /aniž jsme kdy lovili ryby a aniž to máme jako náplň firmy/ a asi 2 Kn na lesy, což je asi jediný smysluplný poplatek.

Šel jsem tedy poplatky vyrovnávat na ZAP, ale opět OUHA.... ZAP již neexistuje, jmenuje se FINA (finanční agentura) a peníze i s účtem jsou pryč, nikdo neví kde. Jdu na účetní firmu, kde mi po hodině volání na kompetentní místa bylo sděleno, že včas neohlášené přesuny účtů byly automaticky převedeny do Chorvatské poštovní banky.
Doběhl jsem tam s vyplazeným jazykem, že to vyrovnám. Ale OUHA!! V Chorvatské poštovní bance jsem si asi s 18 papíry, složitými jako naše daňové přiznání, teprve mohl blahosklonně otevřít účet a umístit podpisové právo. Jaké však bylo moje překvapení, když mi vedoucí banky sdělila, že otevřený účet je krásná věc, avšak platby musí provést a odsouhlasit hlavní ZAP. "Vždyť již neexistuje", chabě jsem namítl. "To máte pravdu", sdělila mi šéfová, "ta instituce již neexistuje, přesto to musíte udělat přes ni". Zatmělo se mi před očima a statečně jsem se vydal ve 14 hod na hlavní ZAP, který vlastně neexistuje. Na vrátnici mi suše sdělili, že tam ZAP sice neexistuje, ale schvalovací úředníci tam jsou. Zajásal jsem. "Ale dělají jen do 13.00", zchladil mě vrátný, evidetně nasraný, že musí dělat vrátného.

Ve středu ráno jsem stál opět umyt, učesán a navoněn v obleku na hlavním ZAPu. U přepážky to šlo kupodivu hladce. "Máte jiné číslo pasu a nemůžete mít účet", šokovala mě úřednice. Po hodině vysvětlování se mi konečně podařilo ji přesvědčit, že po skončení platnosti dokladu se obvykle vydá nový a obvykle mívá jiné číslo, a že ten muž na fotografii jsem já. "Dobrá", sdělila mi ta dobrá duše, "všechno to ale musí podepsat vedoucí". Když jsem po třech hodinách dostal na podpisovou kartičku potvrzení od jakési vedoucí, která přišla ze spoda z kavárny, jásavě jsem předložil příkazy k úhradě, abych vyrovnal dříve nastíněný dluh. Ale OUHA!! Tento hlavní ZAP, alias FINA, alias neznámo CO, platby nerealizuje a poslali mě na malý ZAP, kam jsem dříve chodíval.
Z posledních sil jsem se odebral do neexistujícího malého ZAPu, kde k mému údivu byly všechny mně známé Schvalovačky, Ověřovačky, Přenašečky aj. Další šok - moje Schvalovačka mi suše oznámila /naštvaná, že tam vůbec musí být/, že mám zablokovaný účet. Zatmělo se mi před očima a začal jsem zoufale řvát na celou budovu, že účet byl plný peněz že mi to potvrdily dvě nadřazené instituce, a jak mohou mluvit o účtu, když ho mám v Poštovní bance a šermoval jsem několikanásobně potvrzenou podpisovou kartičkou i se smlouvami z banky. Poté co jsem oznámil, že si jdu stěžovat na ministerstvo a velvyslanectví, všichni nějak zbledli, vzali mé papíry a do 5 minut byly peníze nalezeny. S potvrzenými příkazy k úhradě jsem běžel, zpívajíc si hymnu sovětského svazu, na daňový úřad, že konečně dostanu potvrzení a vše bude vyrovnáno. Ale OUHA....

...potvrzení je sice napsáno, ale musí ho podepsat vedoucí. "Vždyť máte na dveřích napsáno, že jste odpovědná vedoucí a v počítači je naprosto patrné, že nic nedlužíme", namítl jsem chabě se stínem podezření v hlase. "To ano, ale podpisy rozdává vyšší vedoucí, takže příjďte zítra ve 12.00". V mrákotách jsem se vracel do hotelu, přesvědčen, že budu muset zůstat ještě týden na tak jednoduché ukončení firmy, již rok připravované.
Ve čtvrtek jsem slavnostně stál umyt, učesán a navoněn ve 12.00 na daňovém úřadě. "To jste zase vy?", vyštěkla úřednice, "musíme se podívát nahoru do pošty, jestli vám to podepsali". Chtělo se mi plakat. Když však přišel Přenašeč dokumentů a vytáhl můj papír, vyhrkly mi slzy štěstí. Radostně jsem běžel do Raiffeisen Bank, kde začali vše chystat k podpisu převodu kapitálu za země. V tom se pracovnice banky zarazila, pozorně sledujíc mnou donesené dokumenty a tiše prohlásila do éteru "a potvrzení, že nedlužite sociální a zdravotní pojištění máte?". Dál si nic nepamatuji. Vím jen ,že jsem se probral v rukou nějaké starší bankovní referentky, která mi jako anděl z nebes oznámila, že mě již nebudou trápit a že příkaz je nachystán. Podepsal jsem jej a s jistou dávkou zdrcenosti a uvědomění si, že v životě si člověk nesmí být jist ani vlastním životem, zejména, když je vydán na pospas zvůle zlému úřednictvu, které ovládá společenský život, jsem pomalu odkráčel podepsat k notářce poslední akt - převod obchodního podílu. Notářka byla sice již třetí hodinu na obědě /na dveřích čněl nápis "pauza 13,00-13,30"/, ale to mi vše proti tomu připadalo jako pohádka máje.
V pátek jsem konečně mohl odjet. Sice s polovinou dokladů, než jsem povinnen dovézt, ale až si všichni odpočinou a vyspí se, jistě mi je rádi pošlou.


Hlavní stránka Popis cesty Maily Mediální odezva Fotoalbum 1 Fotoalbum 2
Fotoalbum 3 Fotoalbum 4 Fotoalbum 5 Rozcestník Návštěvní kniha Novinky

Vytvořeno pro MSIE 5.0, rozlišení 800x600
Last modified 06/2004
© 2000-2004 Martin Pohanka